Petr

Ahoj, vítám tě na svém profilu!

petrPokud jste hledali nějaké informace o mně, jste tady správně. Jmenuji se Petr Mutina. Nedávno jsem měl sám určit, které tři vlastnosti mne nejlépe charakterizují. Vybral jsem si vrozenou inteligenci („díky, táto“  (a mámo)…), kreativitu a důslednost. Pravda je, že navíc mám myšlenky často v oblacích, rád sním o hezkých věcech, hezkém světě plném pohodových lidí.

Narodil jsem se v minulém století. Jsem kreativní snílek s ekonomickým vzděláním, s novinářskou i manažerskou praxí. Jsem otevřený, komunikativní a důsledný. Mým životním koníčkem je fotbal (aktivní hráčská kariéra, trenérská licence UEFA B). V současnosti se věnuji Placírce, učím na ZŠ v Lipencích, vedu balanční cvičení na Zbraslavi a jsem studentem Pedagogické fakulty UK v Praze. Těším se z toho, co dělám!

Certifikáty: UEFA B Coaching Licence, Coerver® Coaching, BOSU® Core, Laughter Yoga® International University

Rozhovor v novinách: Náš region 9.5.2014 (str.7)


RÁD PÍŠU

Jen tak. O tom, o čem sním, o dění okolo mne. A od dětství jsem hrál fotbal. Tak jsem psal hlavně o tom. Vedl jsem si záznamy, kolik jsem toho natrénoval, odběhal, odehrál, kolik jsem dal gólů. Ve svých patnácti jsem začal psát vlastní fotbalovou kroniku (ukázky přikládám). Z každého zápasu jsem si napsal reportáž, vždy ji doplnil sestavou. Počítače nebyly, koupil jsem si tlustý sešit a později i takovou bichli s prázdnými listy, která už na tvrdých zelených deskách měla nadpis KRONIKA, a psal jsem a psal. Bavilo mě to. Skóre zápasů už mé psaní ovlivnit nemohlo, ale mohl jsem se vyřádit v titulcích. Hledal jsem, jak nejlépe nazvat výkon nebo průběh utkání, používal jsem barvičky a fixy. Když se náhodou naskytla možnost vystřihnout z velkých novin tabulku nebo obrázek ze hry, neváhal jsem a přidal je k článku.


MÁM MAPU SVÉHO FOTBALOVÉHO DOSPÍVÁNÍ

Pokračoval jsem ale i v dospělosti. Zřejmě jsem úplná rarita, tohle si kluci normálně nepsali. Mně to přišlo fajn a dnes jsem na tu rukou psanou historií pyšný. Abyste tomu rozuměli, já hrál fotbal v minulém století… A na repre jsem se díval tak maximálně v televizi. Jasně, že jsem se chtěl stát hvězdou první velikosti. Makal jsem a dotáhl jsem to do celostátní ligy staršího dorostu.

Nebýt kroniky, dnes bych si ale nevzpomněl, že jsem hrál třeba i proti bývalému trenérovi reprezentace Michalu Bílkovi. On hrál za Spartu, já za Třinec. On už tenkrát reprezentoval, takže drobný výstřižek z novin byl k dispozici. Vlepil jsem si ho na stránky své kroniky. Na Letné jsme tenkrát prohráli 1:3, doma jsme vyhráli 1:0. Věděl bych i minuty, ve kterých padaly góly… Obrázky ani z ligových zápasů mládeže běžně do novin nemířily. Občas se objevila tabulka. A internet, jak už jsem psal, nebyl dostupný, vždyť počítače byly ve velikosti dětského pokoje. Fakt, nekecám! Proto jsem psal rukou, v jediném originálu a do nelinkovaných sešitů. Z dnešního pohledu to bylo přímo dobrodružství…


VYRŮSTAL JSEM NA PLÁCCÍCH NA MORAVĚ

Největší hvězdou mezi námi kluky z jedné čtvrti se stal Karel Kula. Však o něm taky Jarek Nohavica zpívá v písničce FOTBAL, že „…Kula je nejlepší…“. Karel se dostal do Baníku, do Stuttgartu i do seniorské reprezentace. Rozhovor s ním najdete na stránkách Placírky. Už oslavil 50 let. Já vím, mnohým z vás to jméno možná nic neřekne, já jen, že jsem pyšný na to, že jsem s ním a jeho bráchou, dvojčetem, Vlastimilem, hrál. Pro mne to byly vzory, na které jsem mohl koukat z bezprostřední blízkosti.


JAKO NOVINÁŘ JSEM BYL NA MS

Tak zpátky k tomu, jak jsem psal – s dorostem jsem to dotáhl do ligy. Pak jsem studoval vysokou školu a s vrcholovým fotbalem byl konec. Hrál jsem krajské soutěže na Moravě a na Slovensku, to už jsem byl velký kluk, přesto jsem si pořád dělal záznamy. Můj koníček mne přivedl k novinařině. Pracoval jsem tři roky jako sportovní redaktor, mým hlavním zaměřením byl fotbal. Jako novinář jsem byl i na fotbalovém mistrovství světa! Měl jsem šéfa, který miloval fotbal a z celé duše mé kroky maximálně podporoval a naučil mne z připravených článků tvořit hotové výtisky. Jsem vděčný za to, že jsem s ním dělal i čistě fotbalové noviny.


MÉ ZAČÁTKY UŽ V MINULÉM STOLETÍ…

Ve svých čtrnácti letech, ještě v minulém století, jsem si začal psát vlastní fotbalovou kroniku. Po sametové revoluci jsem byl u založení prvních soukromých novin v ČSFR. V devadesátých letech jsem tvořil předzápasové bulletiny pro ligová družstva fotbalu i házené a byl jsem redaktorem čistě fotbalového periodika Fotbal. Třeba jsem měl možnost hovořit s legendárním Tomášem Pospíchalem, jen chvíli poté, co mu transplantovali srdce! Ukázky historických prací, ještě dávno z doby před Placírkou, jsou zde:


OD ROKU 1996 ŽIJU V PRAZE

Když jsem se přistěhoval do hlavního města, skončil jsem s fotbalem na velkém hřišti. Ale ne tak se zápisky. Chvíli jsem proháněl míč na malé brány a záhy začal kopat do balonu můj syn Jakub. A já mohl psát o něm. Navíc jsem měl možnost jej pár jeho prvních fotbalových let i trénovat, takže materiálů jsem měl vždy dostatek. Kuba měl v nás doma nebývale věrný fanklub. Tři stálí členové – táta, máma a sestra Petra – byli pravidelnými diváky všech jeho zápasů. Byl jsem stálým zapisovatelem jeho kariéry, a když začala Peťa fotit, k textům začaly přibývat obrázky.


TISÍCE SNÍMKŮ

Zprovoznili jsme webové stránky, kde jsme umísťovali postřehy a fotogalerie ze zápasů Kubova týmu. Petra se odjela vyškolit k mému bývalému šéfovi z novin, naučila se dívat na fotbal optikou profesionála. Získal jsem v ní nenahraditelného pomocníka. Spolu jsme nafotili a zpracovali tisíce snímků, abychom mohli zveřejnit jen ty nejpovedenější. I těch už jsou v éteru tisíce. Pouze pro Kubu jsme během žákovské a dorostenecké kariéry připravovali a tiskli rozpisy, plakáty, posezónní zpravodaje plné obrázků a velké fotoknihy. Vždy nám to dělalo radost. Máme tak doma nádherné barevné vzpomínky. Kuba je čerstvě dospělý, zkusil jsem mu tedy připravit zajímavou bilanci. Díky zápiskům jsem spočítal, že v žákovské a mládežnické kategorii odehrál více než pětistovku zápasů!


PROTO VZNIKLA PLACÍRKA

Nejčastěji se pohyboval po hřištích v Praze. Všude jsem viděl zájem rodičů, zápal a nadšení malých fotbalistů s touhou ukázat se v nejlepším světle. O tom všem chci dále psát, chci využít zkušeností, které jsem získal. Chci nabídnout klukům, kteří začínají svou vzrušující fotbalovou kariéru v Praze přitažlivý archiv, plný výsledků, fotografií, perliček, aby se nad stránkami novin nebo webu mohli vrátit k odehraným zápasům, potěšit se z prvních maličkých úspěchů, aby se mohli za pár let třeba otočit zpátky a s úsměvem i pýchou zavzpomínat na start své fotbalové kariéry. Psaní o fotbale mne neskutečně baví! Stejně jako práce s malými fotbalisty. Proto vznikla PLACÍRKA.

A moc se těším, že se vám bude líbit.

Petr

Comments are closed